Každý den se potkává strana, která cestou z práce čeká na telefonát, se stranou, která chce strávit večer v klidu. Mnoho dvojic má domluvený jeden krátký pozdrav a den pro jeden telefonát.

oběma vyhovuje říkat, co cítí, na rovinu, a proto je tohle pro oba pohodlné, ale jejich odstup míchá blízkost s prostorem, a proto tato situace stojí o trochu víc úsilí.

Vedle sebe visí hodiny, které se rozběhnou hned, když je jasno v citech, a hodiny, které postupují jen tak daleko, jak je vše ověřené. U stejného rozhodnutí tak jednoho večera zazní vedle sebe «pojďme hned» a «ještě se na to podívejme».

se tu míchá rázný krok s krokem po ověření, a proto to stojí o trochu víc úsilí.

Ve stejný večer zazní «pojďme to vyřešit teď» i «promluvíme si až po spánku». Mnoho dvojic nejdřív řekne den návratu a ten večer pak tráví každá strana po svém.

se tu míchá řešení hned s řešením po vychladnutí, a proto to stojí o trochu víc úsilí.

Tempo budoucnosti i podíl času pro sebe se kreslí u každé strany jinak. Když si každá strana nejdřív sepíše vlastní plán a pak sladí překrývající se položky, obraz se skládá o dost snáz.

Je to obraz jednoho domova, kde jsou večery, kdy chce jedna strana být spolu a druhá o samotě, i noci, kdy jedna chce věc vyřešit hned a druhá přijde až po vychladnutí. Ve stejném obýváku vedle sebe plynou večery různým tempem.